Nejstarší historie Salzkottenu

Historický znak zdejších solařů znázorňuje ve smyslu jejich hesla „Unita durant“ dvě spojené ruce, které můžeme ještě dnes vidět na jejich oltáři v kostele sv. Jana a na postavníku i na průčelí domku nad solným pramenem na Tržním náměstí v Salzkottenu. 

Získávání soli bylo během celého středověku podstatnou částí hospodářského života města a bylo spojeno se zvláštními právy. Poprvé bylo zmíněno toto řemeslo v roce 1160, když klášter Hardehausen získal tři domy k vaření soli v „Saltcotten“. Někdejší osada Vielsen, jejíž jméno se uchovalo v názvech jako Vielser Strtasse, Vielser Bach, Vielser Hof, byla jmenována farností v roce 1216, vznikla ale o mnoho dříve. Tato farnost zaujímala území mezi Upsprunge, Verne a Dreckburgem. Nově založené město dosahovalo na západě řeky Heder s jejími početnými vedlejšími rameny, jež napájela dvojité vodní kanály okolo solného pramene se solnými boudami – solivarnami, které daly městu název.Nejvýznam­nější památkou na ty časy je prameniště, které se během tisíciletí působením minerálů zvedlo až do výše 4 metrů.

Město soli

Městské právo bylo Salzkottenu uděleno již roku 1247. V násle­dujícím období došlo k válečnému ničení. Z nutnosti obrany západní hranice biskupství Paderborn přinutil biskup Simon I. z Lippe obyvatele okolních obcí, aby se usídlili při solných pramenech. Z rolníků se stali měšťané a spolu se solaři obydlili nově vzniklé město. Město Salzkotten leží na staré obchodní cestě Hellweg, budované již v dobách Karla Velikého mezi oblastmi Sauerland a Münsterland. V Salzkottenu je již ve dvanáctém století doloženo získávání soli listinou paderbornského biskupa Bernharda I., která zmiňuje na tomto území jednu usedlost a tři varny soli. Solný roztok byl získáván z pramene, vyvěrajícího uprostřed města. Roku 1589 vedl Solný cech spor s biskupem Theodorem o právo zřídit novou solivarnu. Spor byl uzavřen teprve roku 1610 smírem u říšského komorního soudu ve Speyeru a město získalo solný monopol proti určenému platu.

Co je to salina?

Zařízení pro získávání soli jsou zde dodnes v provozu, i když pouze jako ukázka staré technologie. Na území města Salzkotten se využívá pohonu vodního kola k čerpání solanky ze solného pramene, který zde vyvěrá na povrch krasového podloží. Při získávání soli ze solanky je nutno zvýšit koncentraci solného roztoku odpařováním vody, takzvaným gradirováním. K tomu se původně užívalo prolévání solanky vrstvou slámy. Produkce soli byla rozvíjena od roku 1777. Tehdy byla před branami města vybudována „salina“, přibližně 12 m vysoká a 500 m dlouhá dřevěná konstrukce, vyložená hustým proutím. Do koryta na vrcholu konstrukce byla pumpou, již pohánělo vodní kolo, čerpána slaná voda, která pak protékala hranicí proutí (bylo používáno proutí trnkové) a přirozeným prouděním vzduchu se odpařovala. (Tento způsob gradirování solanky se používal od 14. stol. v Lombardii.) V dolním patře konstrukce se nacházela sběrná vana, ze které byla solanka znovu čerpána do horního koryta. Opakováním tohoto postupu stoupla koncentrace soli v solance až na 8 %. Poté byla solanka vedena dřevěným potrubím na velké pánvice a zahřívána na teplotu 70°C, až došlo k odpaření zbytku vody. Krystalizovaná sůl se pak plnila do košů a ukládala k dosušení do solného skladu. Odtud byla prodávána obchodníky nebo faktorem. 

Solivarská lopata ve znaku

Po roce 1830 byla salina přeložena ze středu města na předměstí Ripinghof. Popsaný způsob získávání soli měl vliv na řemeslnou výrobu – zejména zhotovování kovových vařicích pánví, ale také na životní prostředí, protože při vaření solanky bylo spotřebováno mnoho dřeva. To mělo za následek ubývání lesních porostů, a proto se tento způsob získávání soli ukázal být nevýhodným (i v důsledku prosazování levné kamenné soli) a v závěru devatenáctého století pomalu zanikal. Původní salina „Gradierwerk“ byla v roce 1921 zbořena poté, co byl její provoz v roce 1908 ukončen. Zdroj solanky „Unitas Quelle“ však zůstal dále symbolem města, které má ve znaku zlatý trojlist – podle interpretace heraldiků solivarskou lopatu. Na území bývalých solných bud stojí dnes moderní budova městského úřadu.

Bílé zlato

Město Salzkotten z obchodu solí bohatlo, výstavné domy měšťanů budované technikou hrázděného zdiva byly nákladně zdobeny dřevořezbami a nápisy, které charakterizovaly jejich stavebníky a dovolávaly se Božího požehnání pro jejich rodiny i živnosti. Mnoho těchto domů je dodnes zachováno na náměstí Marktplatz i v ulici Vielserstrasse, která patří spolu s kostelem sv. Jana, městskými branami a věžemi a dalšími zachovanými a restaurovanými budovami k památkovému okruhu města. Bílé zlato tak zůstává trvalou součástí jeho života.

Město Salzkotten rekonstruovalo starou salinu v rámci svých programů záchrany a obnovy památek v roce 1997 u příležitosti výročí města (roku 1247 udělil biskup Simon I. osadě Salzkotten městská práva). Nová salina o rozměrech 120 krát 12,5 metrů byla zřízena v blízkosti artézského vrtu, který vydává z hlubin země solanku. Obnovená salina je začleněna do městské promenády jako přirozený inhalátor využívající léčivého účinku výparů z gradirované solanky. Tak se technická památka stala užitečnou i pro současnost. Milovníkům solných jeskyní se tu nabízí alternativa. 

Město dnes

Salzkottenští chránili v minulosti své bohatství opevněním. Jeho součástí byly vodní kanály napájené řekou Heder, na jejíchž březích se dnes rozkládá rekreační areál města s obnovenými stavebními a technickými památkami. Říčka sama je plná ryb, vodního ptactva a rostlin díky bohatému průtoku vody vyvěrající z krasového podloží celého území. Okolí města dosti připomíná naši zemědělskou krajinu s lesíky a hájky. Rolníci – Ackerbürger – bývali významnou složkou městského obyvatelstva a vystavěli si zde honosné domy. Jeden z nich slouží dnes jako veřejná knihovna, jiný jako kulturní centrum, kde různé spolky a soubory pořádají svá setkání a koncerty. Tak jako všude v Německu i v Salzkottenu se udržuje tradice střeleckých spolků, které jednou ročně pořádají svůj svátek, na němž volí Krále střelců. Ten je se svou královnou ve slavnostním průvodu uveden do spolkové haly, kde předsedá velké oslavě.

Folklorní setkání v Salzkottenu a partnerství měst

Velká víceúčelová hala, kterou vybudoval Střelecký spolek v Salzkottenu, je pravidelně hlavním prostorem konání folklorního festivalu, který se od roku 1945 v dvouletém cyklu pořádá v kraji Paderborn jako Mezinárodní svátek mládeže. Toho se účastní deset domácích – hostitelských – a deset zahraničních folklorních souborů. Stejný rytmus (ale v sudých letech) mají i dětské folklorní festivaly, kterých se účastní vždy domácí Danzdeel a tři zahraniční soubory. Týdenní setkání jsou plná hudby, tance a zpěvu, ale pevné místo v programu má i sport, turistika a jiná zábava. Vznikají nová – a v případě Danzdeelu a Rusavy, malé i velké – pevná přátelství. Na základě dvacetiletých přátelských vztahů vzešla v minulých letech na německé straně iniciativa, která byla v říjnu roku 2009 zpečetěna podpisem partnerské smlouvy mezi městy Salzkotten a Bystřice pod Hostýnem. Faksimili dokumentu je možno vidět v zasedací místnosti bystřické radnice.

Více o Salzkottenu

Kdo by se chtěl dozvědět více o tomto městě, s jehož jménem se u nás občas setkáváme – zvlášť v době folklorních oslav a festivalů (folklorní soubor Danzdeel Salzkotten k nám přijíždí pravidelně) – může si dát tu práci a přečíst si něco o minulosti i současnosti Salzkottenu na jeho webových stránkách (http://www.salzkotten.de/). Nebo se může do tohoto malebného města mezi Paderbornem a Dortmundem vypravit na prázdninovou cestu – třeba s některým spolkem nebo sportovním oddílem. Doufáme totiž, že v brzké budoucnosti se právě mezi takovými sdruženími, sportovními kluby a školami rozvine přátelská spolupráce, podobně jako mezi folklorními soubory Danzdeel a Rusava. 

Vladislava Bělíková