Kraj nábytkářů a vinařů

V roce 2009, rok po podpisu smlouvy o partnerství s italským městem San Giovanni al Natisone se vypravili představitelé našeho města do oblasti Friuli na severu Itálie. Starosta Zdeněk Pánek a místostarostka Vladislava Bělíková na slavnostním zasedání zastupitelstva San Giovanni v úterý 21. dubna 2009 potvrdili smlouvu o partnerství obou měst, která byla v roce 2008 podepsána v Bystřici pod Hostýnem. Setkání pořádaného v krásných prostorách reprezentačního paláce v San Giovanni se zúčastnilo celé sangiovannské zastupitelstvo, představitelé zájmových organizací a místních škol.

Nechyběli členové městské rady v čele se starostou Attiliem Nininem, honorární konzul v Udine Paolo Petiziol, zástupci krajské samosprávy nebo církve. Po oficiálních projevech, které ovšem nebyly vůbec formální ani obecné, naopak díky několikaleté spolupráci velmi konkrétní a osobní, se našemu starostovi představil například zástupce úspěšného místního oddílu střelců z praku. Věnoval mu prak v koženém pouzdře, který panu starostovi, podle jeho slov, připomněl léta mládí a klukovin. Vystoupili i pořadatelé akcí pro mládež nebo zástupci základních škol. Střední dřevařská škola IPSIA již s naší nábytkářskou průmyslovkou úspěšně spolupracuje, což nám potvrdilo i vedení školy při návštěvě v jejich dílnách a výstavních prostorách.

Na návštěvě u dvou významných firem

Doslova k rodinnému stříbru patří v oblasti Manzana a San Giovanni dvě firmy, které jsme měli možnost navštívit. Představitel místní hospodářské komory Alessandro Calligaris nás osobně provedl svou firmou na výrobu nábytku, kterou založil Antonio Calligaris v roce 1923. Kontinuita rodinné firmy a tradice, kterou u nás přetrhli komunisté v roce 1948, sklízí v zemi našich přátel své ovoce. Showroom, předváděcí sál zaplněný interiérovými sestavami a designovými doplňky včetně osvětlení, jídelních servisů, koberců, nám doslova vyrazil dech. Italský švih, jednoduchý design a praktičnost všech prvků, to jsou hlavní atributy výrobků značky Calligaris. Stůl, který jde jedním tahem rozložit na dvojnásobnou velikost, je nezbytný asi v každé italské rodině. I když klasické dřevo v mnoha ohledech nahrazuje postupně plast, podle slov A. Calligarise je současná ekonomická krize příležitostí, jak firmu zmodernizovat a třeba se i vrátit k tradici dřevěného nábytku. Firma prodává po celém světě, u nás má zástupce pro střední a východní Evropu David Velussi zastoupení v Praze. Naši firmu Thonet i nástupnický TON majitel dobře znal a nebránil se možné budoucí spolupráci.

Druhou velkolepou podívanou nám připravili majitelé vinařské firmy LIVON, největšího producenta vína v oblasti. Špičková moderní technologie včetně obrovských nerezových nádrží (kdeže dřevěné sudy jsou) zaručuje vysokou kvalitu vína, zejména bílého (do sladkého, téměř oranžového vína Verduzzo se třeba místo moučníku namáčejí speciální suché tyčinky). Jednotný design zaručují vlastní graficky zpracované etikety s logem firmy. A opět – mnohaletá tradice rodinné firmy, na jejímž budování se podílelo několik generací, se promítá do úcty k této tradici, pospolitosti firmy a hlavně do stále nových a nových aktivit. Postupně rekonstruovaný objekt za městem s ubytováním a společenskými místnostmi jako by vypadl z anglického venkova. Při setkání s těmito podnikateli se také potvrdilo známé pravidlo, že skutečně úspěšní lidé jsou skromní, příjemní a přirození.

Základní škola Alberta Schweitzera

S návrhem na spolupráci v rámci evropského projektu jsme přišli do základní školy Alberta Schweitzera v San Giovanni al Natisone. Jde o 2. stupeň základní školy (scuola medica), jehož ředitelkou je sympatická Annamaria Buttazzoni. Společně s několika dalšími učiteli jsme se sešli ve školní sborovně, kam zvenčí doléhal stejný školní ruch, jako to známe u nás.

Předložili jsme vedení školy návrh na spolupráci se ZŠ Bratrství z Bystřice pod Hostýnem a předali jsme také osobní dopisy psané v angličtině od naší paní ředitelky a žáků dvou bystřických tříd. Na Komenského mapě Moravy, kterou jsme přivezli s sebou jako dárek, jsme italským učitelům ukázali místo, kde leží Bystřice p. H. a předali jsme i další drobné dárky a informace, třeba školní časopisy Click a cédéčko s fotkami ze ZŠ Bratrství.

Společný projekt obou škol by měl být zaměřen na výuku cizích jazyků. Setkávání je připraveno na dvou úrovních – výměnné pobyty pro učitele, případně vybrané žáky, a zejména pravidelné dopisování a chatování prostřednictvím internetu. O podobnou spolupráci projevil zájem i ředitel 1. stupně tamější školy (scuola elementare), která spolupracuje na podobné bázi s dětmi z Chorvatska – mimo jiné společně vypátrali už 28 dětských her, které znají školáci v obou zemích.

Jak vlastně vypadá školní rok v Itálii? Školáci mají na 2. stupni asi 30 vyučovacích hodin týdně, ale do školy chodí i v sobotu. Proto mají delší, téměř tříměsíční letní prázdniny. V deseti třídách je vždy 20 až 25 žáků. Každý učitel učí jen jeden předmět, na který se specializuje. Děti jsou ve věku od 11 do 14 let, děti cizinců jsou někdy i starší. Dopoledne se učí tradiční předměty – italštinu, dějepis, zeměpis, matematiku a cizí jazyky (angličtinu, němčinu), po polední siestě, v níž chodí mnoho dětí domů na oběd, se věnují doučování, tělocviku, hudební a výtvarné výchově. Protože u nich nemají základní umělecké školy, věnují se hudbě a výtvarnému vyučování základní školy ve větší míře než u nás, pořádají koncerty pro rodiče. Před dvěma lety změnila tato škola způsob hodnocení. Původní pětistupňový, známý i u nás, nahradila desetibodovým systémem. V celé škole podle paní ředitelky ale není jediný žáček, který by měl méně než 4 body.

Italská škola má mnoho věcí společných s tou naší bystřickou. Například – město San Giovanni al Natisone má asi 6 tisíc obyvatel. Dvě sousední obce nemají 2. stupeň ZŠ, proto žáci přijíždějí do San Giovanni, což je situace podobná jako u nás (Rusava, Slavkov p. H., Chvalčov). Základní škola je financována ministerstvem školství i z obecního rozpočtu. Handicapované děti mají ve třídách svého asistenta a každá třída má svůj třídní výbor.

Velkým rozdílem je ale národnostní složení dětí a z toho vyplývající přístup vyučujících i samotných školáků jak k výuce, tak i k mezilidským vztahům ve škole. Ve městě žije asi 400 rodin cizinců, často běženců, kteří nejsou v Itálii legálně. Přesto mají jejich děti právo na vzdělání. I když italské státní fondy přispívají na učitele, kteří se těmto dětem věnují po vyučování, je to pro všechny nová, náročná zkušenost. Některé děti totiž vůbec neumějí italsky, a přesto se jim postupně podaří se jazyk naučit a školu absolvovat.